Novyny

P. S. - nová registrace Silent

Jméno: Severka

Pohlaví: Samice

Věk: 3 roky



Povaha:
Už od prvního, třeba i sebemenšího slova uvidíte, že Severka si své hvězdné jméno zasloužila. Je jako ta stříbrná hvězda, co jako první svítí na pomalu tmavším a tmavším nebi, a jako poslední zrána zhasíná. Ze začátku, dokud si na vás neudělá vlastní pohled, může vypadat velice přátelsky a mile, někdy dokonce trochu společensky. Stačí jí ale pár nicotných slov na to, aby vám bez váhání ukázala, jaká je doopravdy. I když... to nikdo nikdy skoro nedokáže zjistit, protože Severka má tu svojí dušičku tak hlubokou, že se v tom někdy strácí i ona sama. Její duše je stejně celá neuvěřitelně rozhádaná, i když ona to nikdy nikomu nedává najevo. Skoro nic nedává najevo, své myšlenky, pocity, přání, nic. Dokáže tak vypadat dost cynicky, a nevšímavě, ale věřte, že ona si dokáže vážit i maličké kapky rosy. Chvilkami se zdá být i trošku podrážděná a protivná, a to díky známému faktu, že svojí údajnou přátelskost spíše hraje. Už od začátku totiž velmi lpí na svobodě. Často nebývá pochopena, protože často odmítá dělat některé věci jenom proto, že se jí zdají "spoutávající". Často vypadá, jako kdyby se uzavřela do sebe, a na většinu věcí pak odpovídá pouhým kývnutím hlavy, nebo letmým pohledem.
Když se dostanete do druhé fáze známosti, tahle vlastnost vás bude bít do očí. Severka je bude velice zamlklá, jako kdyby jí stačili jen vlastní tiché myšlenky. Možná, že se na vás bude jen dívat. Přemýšlet o tom, co jí říkáte. Ale je to část její povahy, kterou si jen tak nedokáže odepřít. Ona jí potřebuje, stejně jako všechny ty maličkosti, které jí dělají radost. Její silnou stránkou je především empatie, kterou díky své magii i zručnosti dokáže mistrně ovládat. Stačí jí jen váš pohled a plynulost myšlenek na to, aby si udělala poměrně přesný obrázek o vašich pocitech a myšlenkách. Je všeobecně velice vnímavá. Stačí jí závan větru, aby vycítila bouřku, nebo pouhý pohled na řeku k tomu, aby poznala, jestli se někdy rozvodní. Ale každá dobrá stránka dělá i něco špatně, a u Severky to platí dvojnásob. Dokáže si jednoduše splést své pocity, a pocity druhých, stejně jako u myšlenek. Často je potom smutná jenom proto, že ten pocit vycítila od jiného vlka, nebo naopak šťastná, i když je jí zle a právě spadla na čumák. To se nejeví jako tak velký problém. Dokud tuto se tuto vlastnost někdo nepokusí využít, a pohrát si se Severčinými pocity jako s kostkami, které bez námahy hází po stole. Ale to, že je přes pocity hodně náchylná a citlivá, neznamená, že si nechá všechno líbit. Naopak. Je až neuvěřitelně pomstychtivá. Ne, že by vám vrátila každé škrábnutí. Ale pokud se dozví o něčem podobném pomlouvání, lhaní a zrady, vrací dvojnásob. Je jí jedno, že by kvůli tomu ztratila všechno - ona se prostě musí pomstít. Nebojí se vystrčit tesáky, skočit po určené oběti a prát se do krve, na život a na smrt.
A tak pokud se dostanete přes zamlklost, duševní rozpolcenost, přetvářku i bezmeznou pomstychtivost, zjistíte, že Severka opravdu dokáže být milá tak, jako byla na úplném začátku a prvních slovech. Až na to, že tady svojí laskavost, trpělivost a ladnost nehraje. Po odkrytí jejího skrytého já se vám ukáže její naprosto čistá a zářící duše, na které je vidět jen pár malých černých teček - velkých a hlubokých depresí, do kterých často upadá. V nich se z ní stane chodící troska, která se kouká do země, neustále přemýšlící, k čemu tady vlastně je. Z něčeho takového jí opět dokáží dostat jen ti nejbližší - a někdy bývá problém, že pro ni žádní takoví nejsou...
Severka nadevše miluje běh. Dokázala by běhat všude a vždycky, třeba i půl dne, nebo rovnou celý. Ta radost, kterou pociťuje při šlehání větru, rozevláté srsti a nezastavujících nohách, je pro ní nepopsatelná. Po a při běhu se zní stane takové rozpustilé vlče, které se směje snad každému slovu, i tomu nejobyčejnějšímu pohybu. Hodně vlkům tak dokáže přivodit dobrou náladu, někdy i smích. Obdobně má ráda také jakékoliv skalky nebo malé pahorky. Díky jejímu původu se na nich dokáže pohybovat velice obratně, a skákání z kousku skalky na druhou jí dělá až nepochopitelnou radost. Jak už je dáno, Severka má ráda snad všechno sa světě (kromě nenáviděných vlků, ty se nepočítaj). Miluje všechny rostliny, zvířátka nebo i pouhé smítko prachu. Všechno z toho jí dokáže potěšit, jako kdyby to byla ta největší a nejúžasnější událost v jejím životě.
Z druhé stránky, Severka nenávidí oheň. Má z něho až panickou hrůzu, a jakmile vidí vlka s červenýma očima, bez jakéhokoli slova nebo náznaku prchá. V takových chvílích je jí všechno ostatní úplně jedno. Jednoduše zdrhne před nebezpečím. Pokud se jedná o vlky, nesnáší především zrádce. Možná si dokážete představit, co se s ní v takových chvílích děje. Ještě víc ale nenávidí, pokud jí někdo řekne, že "jí má prokouknutou", pokud možno už dvakrát. To jí naprosto dopálí. Nesnáší to. Na takové vlky je pak i celý život hnusná, nebo po nich rovnou vyjede. Nedokáže si představit, že by se jí někdo "koukal" do myšlenek, nebo ji jenom znal trošku lépe, než ona chce. U tohohle si na ní dávejte velký pozor - nemá ve zvyku komukoli odpouštět.

Příběh
Zdál se to jako obyčejný den. Z nebe se jako obyčejně valilo tisíce dešťových kapek, které bubnovali o tmavošedou skálu. Všude kolem se rozprostírala jen velká skalnatá masa, občas přerušená ostrůvky s ošlehanou trávou a mělkými jezírky. Ale tamnější zvěř byla na tyto drsné podmínky zvyklá. V západních horách se taky nic jiného nedalo čekat. Na celých velkých skalách nebyla vidět ani špetka života, jen občas se krajinou mihl maličký kamzík. V dešti však byli slyšet i jiné zvuky - táhlé vytí, které svolávalo zdejší smečku k doupěti, kde se všichni scházejí na dlouhé noci.
A v té smečce, i v té samé noře, právě kňouralo pět maličkých vlčátek - jedné samičky a tří samečků, naprosto slepých a neschopných pohybu, stočených u bříška jejich matky, silné alfy Capelly. Kousek dál ležel i jejich otec, mocný a velký alfa Aldebaran, který se právě bavil s jeho věrným pomocníkem, mladým betou Denebem. Společně měli jediný, a však důležitý úkol - podívat se, jaké hvězdy se nacházeli v době narození nad rozlehlým doupětem. Výsledek určí jedinou věc, která však může rozhodnout o životě těch maličkatých uzlíčků. Budou jim určena jména. Adebaran se zvedl a podíval se na Deneba. Oba se vydali ven, do nekončící bouře.
A však ani potom, co bouře ustala a nebe bylo čisté, se nikde neobjevovala černá srst obou ztracených vlků. Capella se marně snažila občas zaměstnat maličká vlčata a skusit najít svého partnera, marně čekali až do noci, marně vyli do dáli. Po pár týdnech se proto rozhodli, že mláďata pojmenují podle hvězd, které svítí na obloze dnešní noc. Celá smečka se postupně usadila, a dívala se na čím dál více temnější oblohu, kde se brzy objevila první hvězda té noci. "Támhle! Severka už vyšla!" vykřikl kdosi a všichni se otočili na oblohu. Svítila tam, jako jediné světlo v temném koberci. Capella proto vzala svojí jedinou dceru do zubů, položila jí na šedý kámen a nechala jí mžourat do nebe. "Nechť se jmenuješ po hvězdě, která nás bude celou nocí doprovázet od začátku až dokonce. Vítej mezi námi, Severko." zaznělo a ta maličká, tmavá vlčice konečně dostala své hvězdné jméno. Postupně byli vybrána jména i pro její bratry - Bellatrixe, Castora, Arcturuse a Polluxe.
A stejně tak, jako plynula voda, se pět vlčátek postupně učilo chodit, čmuchat a běhat po skaliscích, stejně jako lovit a stopovat. Stávala se z nich vytrvalá rodiná smečka, bojující bok po boku. Všechno se zdálo být naprosto dokonalé - žádní medvědi, rysové ani pumy, které by je mohli ohrožovat, milióny malích svišťů, výborných obětí pro první lovy, a obratných kamzíků, kteří je učili pracovat jako jeden velký tým.
A však nic není nekonečné, a to platí i o životě malých vlčků.
Tenkráte byly Severce dva roky. Stávala se z ní pohledná a ladná vlčice, ale stejně tak strácela svojí nevinnost. Celá smečka se ve skupinkách odebrala na Jih, kde je plno velkých lovišť, aby postupně naplnili svoje žaludky něčím jiným, než jsou kamzíci. I čtyři bratři se chystali odejít. Ale Severka se odmítala vzdálit od doupěte. V něm totiž nezůstávala sama. Byla tam s ní i stará a umírající Capella. Tu Severka nehodlala opustit, ani kdyby hořelo a sněžilo dohromady, a byla k tomu bouřka. A tak mladí vlci ponechali svojí sestru a matku ve skalách, samotné a opuštěné. A stejně, jako se Capellin dech spomaloval, se zbylé hloučky vlků pomalu a jistě odebrali na Jih. A tak zůstala Severka sama, se svojí matkou.
Ona sice věděla, že to přijde. Že jednou uvidí svojí matku umírat. Ale stejně, jako nečekala prudké deště, se stalo, že se tahle mladičká vlčice, promočená na kost a špinavá od krve vrátila s malým zajícem - naprostou vzácností - do doupěte. Ale tam už na ni nikdo nečekal. Jen v levém rohu leželo bezvládné tělo Capelly, velké a silné Alfy. Severka si přesně nepamatuje, co tenkrát prováděla. Něco jí říká, že se svalila u své matky a skelnýma, stříbrnýma očima se dívala na onu hrůznou scénu, která měla doopravdy podobu jen velké nepošpiněné mrtvoly. Možná, že se celá klepala, a kdyby uměla brečet, možná by teď plakala jak miminko. Možná, že se potom odebrala ke kořisti, dvakrát kousla a svalila se žalem k zemi. Možná, že potom se jen dívala, jak její jediní společníci, mající podobu šedavých kapek, rytmicky bubnují o černá skaliska. Jedno ví ale jistě - když se potom všem probrala, bylo ráno a po žádném vlku ani dešti nebylo ani památky. Otupěle se zvedla, a třaslavým krokem se vydala z doupěte. Věděla, že by se měla vydat na jih, ale orientační smysl byl u ní tenkráte ještě malý. A tak se váhavými kroky vydala tam, kde by měl být jih - alespoň podle ní. První den, přeskakovala skalky ještě na území, které znala, vypadal docela dobře. I přesto se jí občas podlomily nohy, a ona uklouzla a spadla na tvrdou skálu pod ní. Neměla ale v úmyslu se vzdávat, a tak se pomalu dostávala až tam, kde končilo teritorium jejich smečky. A v tu chvíli začaly strasti. Severka nevěděla, co a kdy má udělat za pohyb, a skoro při každém kroku uklouzla. A však ani tady se nebála prohry, a vytrvale postupovala dál, až do nížin.
A tam se také odehrávala duležitá část jejího života. Tenkráte poprvé uviděla to, co jí bylo doposud skryto za šedými skalisky. Poprvé viděla sílu řek, poprvé zahlédla jeleny a poprvé utekla před medvědem. Ty chvíle se jí někdy zdály i docela šťastné. Nikdy jí nenapadlo, že bude prohánět bažanty, protože je přece nikdy neviděla. Nikdy si nemyslela, že uvidí pumu, nikdy nevěděla, že voda se dokáže sformovat i do něčeho jiného, než je maličká tůňka. Poznávala úplně nový svět. Ale netušila, že se v něm může skrývat i větší nebezpečí. To, které jí málem zabilo.
Stalo se to tak, že se Severka dostala až na velké louky, na kterých se často proháněla jiná zvířata, ve snaze utéct, nebo se jen pobavit. Nezkušená vlčice netušila, proč tu všichni utíkají, a jistým, bezstarostným krokem se vydala dál přes louku. A to, co se jí tam stalo, nikdy nezapomene. Chvilku viděla jen malé plaménky, které si pobíhají po obzoru. Když se ale vydala blíž, cosi ucítila. Ve své hlavě najednou nebyla sama. Cítila, jak něčí myšlenky tvrdě hází na ostatní špínu. Nerozuměla jim. Na to byla její schopnost moc slabá. To, co ale věděla najisto, bylo, že by měla asi hodně rychle zdrhat. Ale místo toho, aby se otočila na tlapce a vzala nohy na ramena, zůstala jako přikovaná k zemi. A maličké plaménky se postupně měnili v obrovskou masu ohně, která jí obestírala ze všech stran. Kdesi vzadu spatřila žhnoucí červené oči - a v tu chvíli si byla naprosto jista, že jí ta věc chce zabít. Začala panikařit, ale tím si to ještě zhoršila. Plameny už jí olizovaly tlapky, když se naprosto bezesmyslů vrhla prostředkem plamenů pryč.
Když vyběhla z té hořící kružnice, vypadala, jako kdyby v životě neměla srst. Z jejího osrstění zbylo jen pár slabých homáčků, které postupně opadávaly při každém prudším pohybu. Všechna kůže jí pálila a v obou očích se jí červenaly žilky. Ale i tak, naprosto náchylná na jakýkoliv dotek, se vydala dál. Věřila, že se statečností přijde i štěstí. A to také přišlo. Do půl roku bezcílného bloudění, zkoušek lovu a probděných nocí, jí konečně část srsti dorostla, a ona, i když na zimu značně oslabena, se vydala dále. A tak, po dalších únavných týdnech vytrvalého klusu, se objevila v Silmarionu. Neví, co ji tady čeká, ale ví, že i když se bude dít cokoli, ona se nevzdá.

Další info:
Severka má na předním rameni zčernalou spáleninu, která se jí po útoku vlka s magií ohně nedokázala zhojit.

Vzhled: černá, šedá vnitřní strana těla ( = vnitřní strany nohou, břicho), bílá skvrna na čele, azurově modré oči.

Email: agoogirl@gmail.com
skype: Sisyskai

Snad je to v pořádku :)

Jméno: Silent (skloňuje se podle holky, volá se Silent! Ským, se Silent...)

Pohlaví: Samice

Věk: 3 - na svůj věk je velice malá, takže působí jako vlče

Rodiče: Almiraon a Steelder

Sourozenci: Akáša, Gill

Povaha: Silent je díky své minulosti vysoce nedůvěřivá a tichá. Je také neuvěřitelně citlivá a vnímavá, a to na tak vysoké úrovni, že dokáže "Vycítit" náladu ostatních. Pokud si však získáte její důvěru, stane se z ní milá, přátelská a absolutně věrná vlčice, která je schopná pro své přátele zemřít. Dobře se také vyzná v léčivých bylinách, se kterými umí dobře zacházet. Nadevše ale miluje vodu. Pokud je nablízku jezero, neváhá u něj být i dny.

Minulost: Silent se narodila v Jezerní smečce jako prostřední ze tří vlčat. Její sestra Akáša ale hned po porodu zemřela. Za Silentiniho dětsví ji vlci neměli rádi, da se říct, že jí nenáviděli. Většina smečky se k ní chovala jako k té nejhorší omeze, možná ještě hůř. Když pak jednou šla se svým bratrem po lese, narazil na ně medvěd a bratra zabil. Silent se úplně zhroutila k jeho tělu, protože on byl jediný, kdo se k ní choval fér. Tak jí také našla beta. Ta Silent ale nenáviděla sna d ze všech nejvíc, a tak namluvila alfě, že Gilla zabila Silent. Alfa jí to uvěřila, Silent surově zbila a vyhnala jí ze smečky. Silent potom dlouhé dny běžela, až došla sem.

Email: agoogirl@gmail.com
Skype: Sisy-wolfie
Blog: forest-friends.blog.cz

Vzhled: https://nd06.jxs.cz/056/148/64020f85d6_91017436_o2.jpg
(je to vybarvená jednička, ať se s tim nemusíte patlat xD)


P.S. Jestli chcete, můžete i na mojí rp: animeRP.blog.cz

Reklami sem nepatří. Registrace je krátká. Blog tu také nepotřebujeme, neděláme žádné reklamy.
Vzhled neavím jaký chceš, obrázek nejde, a navíc budou nové podoby.

nakoho to je mohuli se zeptat?

Mylím že to bylo na Sisi

Ano. Na Silenta.

Nevím, jaká reklama? Kolonka web byla myšlena jako kontakt, protože na Forestu mě zastihnete asi nejdříve. Moje RP bylo myšleno jako nabídka, ne reklama. Jestli o to stojíte, dám sem registraci jinou.

Ne, to je v pohodě. Ale to není konatk, tam ti vážně informace psát nemůžem. ;))

Dobže xD Je to jasný :) Registraci pošlu, až nějakou sesmolim :)